Co mi přineslo hledání jednoho obrázku na internetu.
Když vytváříte výukovou prezentaci a potřebujete pro ni nějaký obrázek, používáte Flicker, Wikimedia Commons nebo si prostě zadáte jeho název do některého z internetových vyhledávačů? Jednou jsem podobně hledal obrázek Komenského a dostal jsem se na stránky grafika Pavla Matušky. Prohlížel jsem si série Matuškových obrázků, mezi kterými byl tento neobvyklý Komenského portrét, a zmocňoval se mě divný pocit. Jakási směs legrace a úzkosti. Byly tu portréty i jiných osob, ke kterým jsem se naučil mít úctu, a podobně i díla či události, o kterých jsem se kdysi s vážností učil. V duchu Vyskočilova dialogického jednání se ve mně ozývaly dva hlasy.„To je neúcta, arogance,“ říkal jeden. „Počkej, ty se bojíš?!“, namítal druhý.
Ano, skutečně se bojím, když vidím ztrátu úcty k tomu, co mi ještě zůstává svaté. A tím mi odkaz Komenského pořád ještě je. Tak co ten piercing v podobě počítadla? Možná potřebuji ve své vnitřní nejistotě stále nějakou oporu, jistotu a proto se upínám k starým hodnotám. Proč mě ale zároveň nechávají chladným ty němé busty a omšelé sádrové plastiky, které na mě koukají ze zdí školských budov? A proč, když si prohlížím obrázky Pavla Matušky, slyším ten hlas, co mi říkal, že se bojím, říkat ještě: „Počkej, dívej se, naslouchej“ Prohlížím znovu jeho stránky, čtu si o něm na jeho vlastním webu, ale i jiných stránkách. V jednom článku pojednávajícím o Matuškově tvorbě mě zaujmou tato slova: „Není dobře sesadit tzv. stálé hodnoty z piedestalu, podívat se, jak vypadají zblízka, oprášit je a pokud dole na zemi již hodnotami nejsou, přestat být otroky jejich vyčpělého imperativu? Zkrátka si uvědomit, že některé zažité úcty jsou příliš zažité a měli bychom jejich význam jemně popostrčit tak, aby nám zase doopravdy dávaly smysl.“
Jistě by nás k úctě ke starým hodnotám neměl držet strach odmítající si přiznat vlastní existenciální úzkost. Ještě méně bychom se k nim měli vztahovat jen z prázdné setrvačnosti. Obtížné soudit, jak to má pan Matuška. Jsou jeho výtvarné hry pouze manipulacemi s obrazy pro pobavení lidí? Nebo se snaží své auditorium pozvat do her, které jsou jeho osobním škádlením a tedy i vztahem? Výtvarná preciznost, znalost témat a inteligence, se kterými Matuška tvoří, ale i jeho osobní příběh, dává šanci spíše té druhé možnosti. Mně jeho obrázky kromě pobavení zprostředkovaly setkání se sebou samým, a to už je docela velká hodnota. Navíc se zdají být cenným zdrojem inspirací pro učitele, kteří by chtěli oživit výuku Dějepisu nebo svou pedagogickou činnost v oblasti Umění a kultury. Nehledě na předkládaný obrazový materiál, zprostředkování kulturních hodnot zůstane tak jako tak na učiteli. Učitel, který se dokáže se svými žáky zasmát a také své dojmy inteligentním způsobem reflektovat, to bude mít pravděpodobně snazší.
